Dinosaurské a Kartáginské stránky na Blog.cz

Skočit na: Navigace, Hledání Hannibalova busta

Hannibal Barkas (247 př. Kr. - 182 př. Kr.) byl kartaginský politik a vojevůdce, syn vojevůdce Hamilkara Barky.

Podle římského historika Livia Hamilkar, když se chystal k přepravě vojska do Hispánie, ještě desetiletý Hannibal si přál odjet se svým otcem. Hamilkar souhlasil, ale přivedl mladého Hannibala k oltáři, přiměl ho, aby se dotkl oběti, a zavázal ho přitom přísahou, že jakmile dozraje v síle, vystoupí jako nepřítel proti Římu.

Byl vrchním velitelem kartaginských vojsk v druhé punské válce, během které absolvoval tažení z Pyrenejského poloostrova jižní Galií přes Alpy. V následujících 15 letech (218 př. Kr. - 203 př. Kr.) se pohyboval po Apeninském poloostrově a ničil jednu římskou armádu po druhé, nicméně nedokázal svých vítězství (z nichž nejslavnější jsou bitva na řece Trebii, bitva u Trasimenského jezera a bitva u Cann) využít a ohrozit Řím nebo jiná veliká římská města. Římané se nakonec soustředili na ničení jeho spojenců - řeckých měst, kolonií na Iberském poloostrově, makedonského krále a nakonec zaútočili na samotné Kartágo. Roku 203 př. Kr. se Hannibal musel vrátit do Kartága a o rok později jej v poslední veliké bitvě druhé punské války u Zamy porazil římský vojevůdce Publius Cornelius Scipio (Africanus). Hannibal pak ještě nějakou dobu vládl v Kartágu, ale roku 195 př. Kr. byl přinucen na nátlak Římanů odejít do exilu.

Vystupoval v roli obnovitele Kartága a snažil se mnoho pro lid. Svým jednáním však sám na sebe poštval politické předáky Kartága a to zejména dvěma událostmi. V první události zrušil soudcům, kteří byli neomezení vládci, jejich doživotní funkci a každý soudce mohl být ve své funkci pouze dva roky. Ve druhé události udělal pořádek v daních, které si vysoké vrstvy nechávali pro sebe. To se znelíbilo vysokým politickým předákům a poslali posly do Říma, ve kterém Hannibala obviňují, že chystá další válku bez jejich vědomí spolu s králem syrským Antiochem proti Římu. Situace se odehrávala v době, kdy byl poražen král makedonský Filip V. a hlavu k nové válce zvedali Aitolové (obyvatelé krajiny v západní části středního Řecka) a také král Antioch. Když do Kartága přišli římští vyslanci zatajili pravy důvod svého příchodu. Hannibal však tušil důvod jejich návštěvy a prchl ke králi Antiochovi. Král Antioch byl do této doby na vážkách ohledně svého tažení do Evropy, když pak přišel Hannibal dodalo mu to nové sebevědomí.

Hannibal musel před Římany prchat, až nakonec v Bithýnii spáchal sebevraždu požitím jedu, protože její král Prúsiás jednal s Římany o jeho vydání.

Skočit na: Navigace, Hledání

Bitva u Zamy byla svedena 19. října roku 202 př. n. l. Byla poslední a rozhodující bitvou druhé punské války. Římská armáda vedená Scipionem Africanem porazila kartaginské vojsko pod velením Hannibala. Krátce po této porážce požádal kartaginský senát o mír.

//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skr"; showTocToggle(); } //]]>

Po návratu Hannibala z Itálie v roce 203 př. n. l. doufali Kartaginci ve zmírnění tvrdých mírových podmínek stanovených Římany. Hannibal vyslal vyjednávače do Scipionova tábora, kteří ale svůj úkol nesplnili. Scipio je přesto nechal volně odejít ze svého tábora, což bylo neobvyklé. Přitom si všimli, že Římané neoplývají příliš silnou jízdou. Hannibal se proto odhodlal k bitvě, aniž by se dozvěděl, že Scipiona ještě krátce před bitvou posílil numidský náčelník Massinissa s téměř 6 000 jezdci. Massinissa sice bojoval na počátku války po boku Kartaginců, avšak kvůli svatbě svého konkurenta, numidského krále Syfaka, s dcerou Hasdrubala Giscona, která byla původně přislíbena právě Massinissovi, ochotně změnil strany a přidal se k Římanům.

Zama byla jedinou bitvou druhé punské války, ve které Římané postavili do pole méně pěchoty než Hannibal. Naproti tomu římská a numidská jízda početně převyšovala kartaginskou. Hannibal umístil do první linie kolem 80 válečných slonů, kteří ale byli naneštěstí málo trénovaní. Jeho pěchota byla odstupňována do tří řad. První dvě linie měly za úkol římské legionáře nejprve vyčerpat a uvést v nepořádek. Veteráni, kteří provázeli Hannibala během jeho tažení v Itálii, tvořili poslední řadu a jejich cílem bylo přivodit vlastní rozhodnutí bitvy.

Bitva byla zahájena překvapivým Scipionovým manévrem: Na místo obvyklého šachovnicového uspořádání byly jednotlivé manipuly seřazeny za sebe, takže mezi nimi vznikly kolmo k bitevní linii značné mezery. Těmi později prošla většina válečných slonů, kteří nebyli vyplašení strašlivým rámusem a řevem Římanů, aniž by jim přitom způsobili vážnější škody. Spousta z nich kvůli již zmiňovanému hluku ani k římským liniím nedorazila, místo toho se poděšení sloni obrátili proti vlastní jízdě na křídlech, takže to byli nakonec Kartaginci, komu způsobili sloni větší ztráty. Poté, co se Římané vypořádali s počátečním útokem slonů a kartaginské lehké pěchoty, došlo ke střetu hlavních uskupení obou vojsk.

Římská a spojenecká kavalérie získala převahu nad svým protivníkem a rychle jej přemohla. Avšak místo aby využila svého vítězství a napadla nyní nechráněnou kartaginskou pěchotu, pokračovala v pronásledování prchající nepřátelské jízdy.

Hannibalova pěchota dostala svého protivníka pod silný tlak, který sice opotřeboval první dvě linie jeho pěchoty, což bylo ovšem jeho záměrem. Nyní totiž nasadil do boje své čerstvé veterány ze třetí linie, kteří měli již silně unavené Římany dorazit. Když druhá linie začala povolovat, vydal Hannibal veteránům rozkaz namířit svá kopí proti vlastním ustupujícím vojákům, neboť hrozilo, že stahující se jednotky uvedou ve zmatek nastupující řadu. Na to se prchající jednotky pokusili uniknout po stranách a ty, kterým se to podařilo, se shromáždily po křídlech poslední linie.

V tomto momentě se Římané nacházeli blízko podlehnutí. Římské jezdectvo však právě nyní upustilo od dalšího stíhání protivníkovy jízdy a vpadlo Hannibalově pěchotě do zad, čímž narušilo její bitevní uspořádání a donutilo tak Kartagince k ústupu. Římané zvítězili.

Z následné řeže se Hannibalovi podařilo uprchnout do svého tábora v Hadrumetu. Pokusil se ještě jednou nabídnout Římanům mír a slíbil, že Kartágo se stáhne ze všech evropských území. Avšak Scipio už nyní nežádal nic jiného než úplnou kapitulaci Punů, načež Hannibal uprchl do Kartága a vyzval senát ke kapitulaci.

Po svém vítězství Scipio nabídl tříměsíční klid zbraní, což bylo Kartaginci akceptováno. Římský senát poté Scipiona pověřil konečným vyjednáváním s poraženým nepřítelem. Stanovené mírové podmínky oslabily Kartágo takovým způsobem, že už nadále nepředstavovalo pro římskou hegemonii ve Středomoří vážnou překážku. Vítězný vojevůdce nechal jako symbol římského vítězství spálit téměř veškeré zbývající kartaginské loďstvo. Římský spojenec Massinissa byl uznán za krále Numidie a byl obdařen velkým územím na úkor pokořeného Kartága.

Okamžitě po jeho příchodu se situace začala rapidně měnit. Mimo Kartágo začaly punské armády ochabovat a přímo ve městě se římské obléhací práce nebezpečně přiblížily hradbám. Římané dokonce navršili hráz u ústí přístavu, aby zabránili dodávkám po moři do bránícího se města. Zoufalí Kartaginci sice ještě dokázali prokopat kanál z vojenských doků, ale ten definitivně odřízlo římské námořnictvo. Dodávky z moře byly přerušeny a co bylo ještě horší, Scipio Aemilianus na přelomu let 147 a 146 před n.l. porazil také poslední punské armády mimo hradby města, čímž utnul také zásobování z venkova.

Vyhladovělé a tříletým bojem vyčerpané město mělo být konečně dobyto na jaře roku 146 před n.l. Tehdy desetitisíce legionářů překonaly hradby a dostaly se do města, kde se jim ovšem stále stavěli do cesty Kartaginci. Posledních 50 000 obyvatel města uteklo do okolí hradu Byrsa a z této citadely kladli zuřivý odpor v pouličním boji dalších šest dnů. Po šesti dnech se však už naprosto nedostávalo ničeho a odpor začal ochabovat. Mnoho Kartaginců se zachovalo po vzoru manželky velitele obrany Hasdrubala, která i s dětmi skočila do plamenů. Ostatní, kteří přežili děsivá jatka, se drželi příkladu Hasdrubala samotného a pokořili se.

Posledními, kdo bojovali proti vítězným legionářům byli...Římané! Okolo devíti set římských dezertérů velmi dobře vědělo, že je žádné slitování od svých bývalých spolubojovníků nemůže čekat, a proto kladli zuřivý odpor ještě poté, co padl hrad Byrsa. Dezertéři se nakonec zavřeli v chrámu Ešmuna a v této pevnosti dále bojovali, doufajíce nějak v zachránění. Když padla poslední naděje na útěk, zapálili chrám a sami v něm uhořeli.

Dalších sedmnáct dní trvalo strašné plenění Kartága, které mělo splnit rozkazy, které Scipio Aemilianus v Římě dostal - v Kartágu neměl zůstat kámen na kameni, půda měla pak být rozryta a posypána solí. Římané se opravdu činili, vrstva popela sahá do výše dvou metrů. Přesto to však nebyla labutí píseň bývalý královny moří...

Římané totiž již roku 122 před n.l. Kartágo obnovili. Město ze začátku spíše živořilo, ale Caesar a Augustus jej obnovili v plné velikosti.

Zhrzení boháči uprchli do Říma, kde si senátu stěžovali na Hannibala , který měl plánovat spiknutí proti Římu. Senát se prosbě vrhl vstříc, neboť doufal v konečný pád nenáviděného vojevůdce a dobře vládnoucího suffeta a to i přesto, že se za Hannibala postavil svojí řečí Scipio, který doporučil nedůvěřovat punským zrádcům. Senát však vyslal do Kartága tři senátory s posláním stížnost prošetřit. Hannibal tušící brzký pokus o převrat a své odstranění, se rozhodl nečekat v Kartágu a uprchl k seleukovskému králi Antiochovi III., který právě vedl kampaň proti Římu v Asii. Psal se rok 195 před n.l., šestadvacátý rok Hannibalova boje proti Římu a dvaapadesátý rok jeho života. Stal se vojenským poradcem syrského monarchy, ale po jeho porážkách v letech 191 - 189 před n.l. - Hannibal na nich neměl žádnou vinu - musel znovu utéct do exilu. Za poslední útočiště si zvolil Bithýnii, kde král Prusiás používal jeho rady, dokud ho nemusel předat Římanům. Hannibal se před zatčením zachránil sebevraždou jedem, což se stalo nejspíše roku 183 před n.l.

Zdálo by se, že s koncem Hannibala zmizí důvod nenávisti Říma proti Kartágu, ale nestalo se tak. Důvodem sporů se tentokrát stala Numidie, což bylo území chráněné Římem. Tamní král Masinissa.si byl své chráněné pozice dobře vědom a zneužíval ji. Jeho jezdci podnikali nájezdy na kartaginské území a Kartágo se ze strachu před římskou reakcí nemohlo bránit. Stížnosti byly marné, protože nenávist senátorů zdaleka nevyprchala vítězstvím a zlomením moci kdysi hrdého města. Masinissa své nájezdy v průběhu mnoha desetiletí své vlády stále prohluboval a začal strkat prsty i do politiky v Kartágu. Zde se jeho spojenec Hannibal zvaný Špaček pokoušel prosadit sjednocení Numidie a Kartága. Činnost Hannibala Špačka však byla protivná lidem zvyklým Numidii poroučet a těch byla stále většina. Numidský spojenec byl roku 155 před n.l. vypovězen.

Blížíme se k závěrečné kapitole existence Kartága jako římského nepřítele, k době třetí punské války. Důvody, které vedly Řím k jejímu rozpoutání, jsou poněkud nejasné. Rozhodně nemohl Je možné, že Řím byl stále jednoduše podezřívavý ohledně vývoje v Africe a nechtěl zopakovat punský růst po porážce v první válce. Řím se mohl bát někoho ctižádostivého, kdo mohl sahat po moci. A konečně se mohl obávat, že se města chopí radikálové. Nicméně i jim muselo být zcela jasné, že Kartágo nepředstavuje žádnou ofenzivní vojenskou hrozbu.

Třetí punská válka vlastně začala, když celá desetiletí napjaté vztahy Kartága a Numidie přerostly ve válku, což se stalo roku 150 před n.l. Oba státy spolu svedly dvě bitvy u města Oroscopa. Boje skončily katastrofou pro Kartagince, jejichž vyhladovělá armáda se vzdala, ale byla stejně pobita Numiďany. To však nebylo vše. Válka v Africe přesvědčila válkychtivé senátory vedené Catonem, že je třeba Kartágo shodit ze sedla. Senát vyhodnotil kartaginské chování jako porušení mírové smlouvy.

Zoufalí Kartaginci poslali do Říma delegaci s omluvou, ale to už byla na cestě vojenská výprava proti Kartágu vedená oběma konzuly na rok 149 před n.l. Římané přistáli v městě Utica, které znovu odpadlo od Kartága, a vydali se k samotné africké metropoli. Kartaginci byli rozhodnuti udělat vše, aby se vyhnuli válce, dokonce Římanům odevzdali všechny zbraně, ale konzulové oznámili, že Kartágo má být zničeno a obyvatelé musejí odejít. Ti se však vzepřeli a napsali poslední, nesmírně hrdinskou kapitolu svých samostatných dějin.

Kartaginci v čase před útokem legií zuřivě dozbrojovali, aby nahradili zbraně předané Římanům. Konzul Manius Manilius zanedlouho zaútočil, ale byl odražen, a tak zahájil obléhání. V dalším roce války se Římané pokusili dobýt okolní města věrná Kartága, ale jejich snaha se naprosto nesetkala s úspěchem. Římané pak ztratili trpělivost a dalším konzulem zvolili Scipiona Aemiliana, který se osvědčil jako schopný a inteligentní voják. O situaci Římanů svědčí nejlépe asi to, že přišel právě včas, aby vyprostil z punského obklíčení svého předchůdce v konzulském úřadu.

V Itálii se situace také vyvíjela špatně. Tarentum se vrátilo k Římu a Hannibal se opevnil v Kalábrii, odkud nevycházel. Jeho armáda přestala představovat bezprostřední nebezpečí pro Řím. Hannibal čekal na pomoc zvenčí.

Měl ji dostat od svého bratra Hasdrubala. Ten bojoval v Hispánii, ale roku 208 před n.l. stejně překvapivě jako bratr vytáhl do Galie a přes Alpy do Itálie. Kdyby se obě vojska Kartaginců spojila, nemohlo by je už asi nic zastavit, vždyť Řím se spojenci už odolával deset let cizí armádě ve své domovině a byl válkou vyčerpán. Spojenci si také přáli mír a bylo možné uvažovat o přeběhnutí.

Hannibal se nějak o příchodu bratra dozvěděl a vyšel mu vstříc na sever. Hasdrubalovi však pochodovala naproti i jiná armáda - Římané vedení Claudiem Neronem. Ti Hasdrubala rozdrtili v bitvě u řeky Metaurus a jeho hlavu hodili do Hannibalova tábora. Punský vojevůdce nepronásledován zmizel v Kalábrii. Ale vítězství se od něj stále více odklánělo. V Hispánii zvítězil roku 206 před n.l. Scipio v bitvě u Ilipy, čímž dokončil dobývání Hispánie. O dva roky později se tentýž generál vylodil v Africe, kde začal po dvou vítězstvích nad tamní kartaginskou armádu vedenou Hasdrubalem (synem Giscona) ohrožovat základy punské moci. Numiďané, základ punské jízdy, nyní odpadli a pod Masinissou přešli k římským legiím.

Hannibal se nyní vypravil zpátky do Afriky, kterou neviděl dobrých dvacet let, do města, které mu v jeho úkolu moc nepomohlo. Přesto se ujal velení nad zbytky kartaginské armády a pokusil se s ní dobýt dalšího zázračného vítězství, nicméně jeho sázka na válečnou štěstěnu nevyšla a z bitvy u Zamy vyšel poražen. Porážka znamenala faktický konec války, po které Kartágo definitivně ztratilo status supervelmoci a stalo se de facto klientským územím Říma. Její námořnictvo prakticky přestalo existovat, hispánská území byla ztracena a od města se odtrhla Numidie pod Masinissou. Nicméně Kartágu zůstaly africké kolonie, které však musely pokrýt astronomické reparace Římu.

Kartágo mělo po porážce problémy nejen s vnější politikou, ale také s vnitřním stavem. Mnoho přirozených vůdců města padlo ve válce a aristokracie byla zkorumpovaná a neoblíbená. A tak se do vedení města dostal blíže neznámým způsobem mnohokrát vítězný generál Hannibal. Roku 196 před n.l. byl zapřísáhlý nepřítel Říma zvolen jedním ze dvou suffetů, tedy oněch obdob konzulů. Jeho kolega byl podle všeho buď jeho spojenec, nebo přímo loutka.

Hannibal zahájil svoji kariéru správního úředníka velkolepou demokratizací nejdůležitějších úřadů. Ty měly být voleny lidovým sněmem a aristokracie ztratila výlučný vliv na finance státu a většinu soudů. Hannibal také nařídil revizi starých válečných účtů a dospěl k (možná smyšleným) závěrům o velkolepě korupci. Tu Hannibal potrestal chytře - nařídil ztrátu nahradit. Aristokraté se pod mečem vzdávali svého jmění a přestali být vážnými politickými soupeři. Alespoň v Kartágu...

Kartágo

V roce 841 př.n.l. založili féničtí vystěhovalci, z města Tyru, na pobřeží Severní Afriky, dnešního Tunisu, město, které pojmenovali Nové Město neboli Kart Hadašt, z něhož později vznikl název Kartágo. V průběhu 6. století př.n.l. se Kartágo postupně změnilo v mocné město, které mělo vybudováno válečné loďstvo, uměle založené přístavy a řada kolonií. V této době, nazývanou dobou rozkvětu Kartága, usilovali o dominantní postavení ve Středomoří Řekové a podnikali na Kartágo neúspěšné nájezdy. Daleko obávanějším protivníkem se stal později vzmáhající se Řím, který ve třech punských válkách Kartagince porazil. Nakonec v roce 146 před n.l. slavné město zničil a srovnal se zemí římský vůdce Publius Cornelius Scipio mladší.Za vlády Caesara bylo město opět obydleno a znovu se stalo hlavním městem, tentokrát římské provincie Afriky a třetím nejdůležitějším městem římské říše po Římu a Antiochu. V polovině 5. století n. l. jej ničily nájezdy Vandalů a v 7. století jej úplně zničili Arabové. Sloupy i jiné prvky z pobořených svatyň a občanských budov ze staré doby použili Arabové k výstavbě města Tunisu.Archeologickými vykopávkami byly odhaleny domy, obchody i jiné budovy pocházející z 2. nebo 3. století př.n.l. Většinu z nich si dnes můžem prohlédnout - například amfiteátr, základy zdí lázní Antonia Pia a řadu vil. Kartágo bylo chráněno z jedné strany mořem s obchodním a válečným přístavem a z druhé vysokou hradbou. Město uzavíralo ve svém středu mocný hrad na pahorku Byrsa.Kartágiňané z afrického území získávali obilí, z vnitrozemí dostávali slonovou kost, zlato, stříbro i některé další kovy, cín z Británie, stříbro a měď z Hispánie, vyváželi víno, drahé tkaniny a oděvy a zprostředkovali ve Středomoří i prodej jantaru. Po celou dobu své samostatnosti představovalo Kartágo městský stát s oligarchickým zřízením. Trvalým představitelem svrchované politické moci kartáginského státu byl senát. Měl patrně 300 členů a jeho čelní představitelé vytvářeli radu, složenou ze 30 členů a disponující zvláštní mocí v oblasti legislativy.Význačnou roli v životě Kartága hrálo náboženství , které tyrští kolonizátoři přinesli ze své fénické vlasti i do nově založeného města. Podle zakořeněné starověké víry bylo nutno získávat přízeň bohů nebo usmiřovat jejich hněv oběťmi. Za nejúčinnější způsob se v Kartágu pokládalo upálení dětí z urozených rodin, k němuž Kartágiňané sahali vždy v dobách vážného nebezpečí. Obětištěm byla svatyně bohyně Tanit a boha Baala-Ammóna. Tento tzv. tofet byl prozkoumán archeologicky, přičemž byly objeveny i pozůstatky dětí, obětovaných božstvům.

Mamenchisauři

Tyrranosaurus vs. Triceratops

Mají dlouhé široké nosní bodce.
Mají také límec,který používají při zastrašení nepřítele.
Brání svá mláďata tím způsobem ,že se kolem nich postaví dokola.
A útočník tím riskuje bodnutí ostrými bodci.